Sladkost nad sladkosti. Nebudu rozebírat jejich prvního stvořitele, původ, rasu, národnost :) V jedné volné chvilce po propátrání po internetu a hledání inspirace pro Ježíška jsem si objednala silikonovou formu na makronky. Bohužel to bylo způsobeno tím, že na ní byla 50 % sleva :) Jinak bych o ní ani okem nezavadila, to se přiznám rovnou.

 

Po prostudování různých blogů jsem si řekla, že rovnou skočím do práce. Formu na makronky nechám Ježíškovi, použiji starý osvědčený pečící papír. Kde sehnat mandlovou mouku? Nejsem blázen, abych loupala mandle, sekala je v robotu na prášek - to bych se totálně rozsekala i já. Takže stručně - mouka koupena v Lidlu při běžném nákupu, ostatní suroviny mám doba běžně.

Recept - hm, abych se přiznala, hledala jsem takový, při kterém není třeba cukrový rozvar. 125 g mandlové mouky, 90 g bílků, 200 g moučkového cukru a 30 g cukru krupice - značka ideál. Cukrový rozvar jsem nikdy nezkoušela, pravděpodobně ho zvládnu, ale nechám si premiéru na jiný den. 

Akce - vážím opravdu na gram přesně (až při prosévání přes sítko mi dochází, že jsem měla pár gramů přidat). Suroviny jsou v mističkách, bílky v míse od robotu. Mouku ještě projíždím v robotu, ale nedělám si naději, že tomu nějak extra pomůžu k jemnosti. Prosévám mandlovou mouku a cukr, jde to děsně pomalu. Asi jsem na přípravu moc pečlivá, po půl hodině prosévání cukru a mouky si říkám, že jestli se nepovedou, tak už nikdy. Za 45 minut mi na dně zůstává asi lžíce a něco mandlové mouky, která už je hrubší (četla jsem, že když jí budou max 2-3 lžíce, může se přidat). Celkové ztráty na gramy tedy minimální, jedu dál.

Robot zapnutý, bílky nabývají na objemu. Přisypávám část cukru, za chvilku další a pak poslední třetinu. Přidávám rychlost, nedočkavě sleduji, co se děje. Přestože jsem minimálně stokrát v životě šlehala bílky, tohle je jiné :) Tajemnější. 

Barva - barvivo. Mám doma jen práškové. Gelové nemám kde využít. Ale asi si budu nějaké přát. Vybírám růžovou. Přidávám jí do bílků a z barvy jsem vyloženě nadšená. Hotovo.

Přimíchání mouky a cukru moučky mi přijde jako velká zábava. Nasypu, promíchám, nasypu, promíchám. Teď přišla fáze tzv. "makronkování" - tření, roztírání, no prostě zpracovávání těsta, aby se stalo řidším a ještě řidším, až bude víte co :) .... no a to právě ne. Musíte se zastavit v té správné fázi...A TADY MÁM OBROVSKÝ NEDOSTATEK....ŠPIČKY...omlouvá mě pouze moje premiéra při pečení a tvoření makronek. 

Plech, pečící papír, sáček plný hmoty, kolečka se špičkami :( bohužel mě nenapadlo je uhladit, netušila jsem, že se už neroztečou. Nechávám zaschnout. Rozpaluji troubu, dávám oba plechy naráz a čekám u TV jménem pečící trouba horkovzduch 150 °C. Asi 5 minut se nic neděje. Pak najednou nožička, druhá, patnáctá.... super. Ony vyskočily - to není možné. Safra, jak poznám, že jsou? Gúglím a nic :( no takže metoda pokus omyl.

Vyndám plech - nožička se propadla - šup do trouby - zase se zvedly ufff. Zase čekám - 160 °C - teď zvedám jen jednu při otevřené troubě a uprostřed ještě nejsou, grrrr. Čekám. Ve finále jsem je měla v troubě půl hodiny. 

Oba plechy leží tajemně na kuchyňské lince. Po mírném vychladnutí odlepuji první soutěžící. Vyhrála. Co druhá? Taky. Že by se povedly? Pátá, sedmá.... super. Všechny jsou propečené. To není možné, vážně jsem je zvládla? ZVLÁDLA. Nechápu, co je na tom teda tak těžkého, když to zvládnu i já :) Leda bych uměla trošku péct. Snad. A příště už bez špiček.